Na naší cestě jsme mnohokrát riskovali, a i když se říká, že risk je zisk, neplatí to vždy. Je jasné, že mladí kluci, kteří vylezou ze školy, nemají o reálném životě a praxi architekta ani páru, nebo možná jo, ale my jsme rozhodně neměli ani ánunk. Našli jsme si kancelář a začali „podnikat“. První nápad, jak zútulnit naše nové místo byl interní projekt zvaný horizontální knihovna. Celý nápad spočíval v tom, že nakoupíme šest set vojenských bedniček, ze kterých si na podlaze vyskládáme knihovnu z bedýnek od granátů. Dneska je to vtip popukání, ale tehdy jsme si dlouho nechtěli přiznat chybu a půl roku jsme chodili po podlaze, po které se nedalo chodit. Naše modré palce, pozurážené od kování bedniček a krvavé šrámy na kotníkách nás donutili koncept přehodnotit, postavit klasickou vertikální knihovnu a zbytek bedýnek z flašku Ferneta přenechat nadšenému painballistovi. Byla to ale prohra?

Foto: Barbora Kuklíková

Foto: Barbora Kuklíková

O pár let později jsme pro našeho kamaráda navrhli malou knihovnu v zahradě. Tuhle studovnu s malýma kamínkama jsme postavili v Hlásné Třebáni. Dvakrát. Jó, malý realizace jsou fajn, často jsme jimi zaháněli splín z toho, jak dlouho trvá postavit normální dům. A tak jsme sem tam vzali vrtačky a pily a něco postavili. Saunu, knihovnu či festivalové kulisy, to všechno bylo moc fajn, ehm, tedy až na tu knihovnu. Stavba knihovny probíhala poměrně v klidu, jen nošení těžkého materiálu nám dávalo docela zabrat. Během léta jsme ve volných chvílích postavili krásnou zahradní stavbičku s otevírací střechou a těšili se na koulaudaci. Při finalizaci vnitřních povrchů jsme si přitápěli kamínky, která fungovala bezvadně. Tak si dáme oběd, dneska jsou v Třebáni vepřové hody, zahlásil Milan a šlo se na oběd. Zejtra se bude fotit, těšili jsme se s klukama a ládovali do sebe ovar s křenem a hořticí. Po zpáteční cestě jsme spatřili hustý černý dým. Zprvu nám nedošlo, že to je naše knihovna a rozjížděli jsme vtipy o hořící skládce pneumatik. Bližší realita však byla mnohem krutější. Knihovna shořela. Tedy ohořela, což bylo možná ještě horší. Celý půlrok jsme ji opravovali z vlastních peněz a proklínali naší tupou víru v komínovou home-made prostupku. Dneska tam zase stojí. Je hezká a má v sobě schovaný veliký příběh, ale i spoustu potu a možná i slz chlapců z Mjölku, kteří jsou někdy odvážní až moc.

Vždycky, když se nám stane nějaká špatná věc, zažívám kromě hromady negativních emocí, i radost. Chyby totiž znamenají, že děláme věci naplno, že jsme na hraně, toho, co je možné a nemožné. Znamená to, že žijete, riskujete a snažíte se dělat věci jinak a lépe, než ostatní. A proto budeme dál riskovat a prohrávat a vyhrávat a radovat se z úspěchu i neúspěchu, protože to, co nás žene dopředu je víra, že to, co děláme, dává smysl, ať to dopadne jakkoliv.

Profese architekta je obyčejně spjatá s dlouhým vysedáváním u počítače a nezdravým životním stylem. Když jsem nastoupil do školy, byl jsem poměrně zdravě vysportovaným mladým mužem, který jako každý z nás nevěděl o životním stylu správného architekta vůbec nic. Velmi brzo jsem zapadl do koloběhu probdělých nocí v klubech a ospalých pracovních dnů s počítačem. Moje tělo začalo chátrat.

Absenci pohybu jsme se snažili dohánět alespoň o přestávkách mezi přednáškami partiemi stolního tenisu. Zanedlouho sem si však uvědomil, že hnací silou není nedostatek tělesné aktivity, ale chuť vyhrávat. O to větší jsem měl radost, když se v ateliéru zformovala florbalová ateliérová liga. Hrálo se hodně divoce a občas zápasy připomínaly spíše utkání z nápravného zařízení nebo ústavu pro postižené. Milovali jsme to. Pamatuji si, že jsem někdy chodil do školy jen odehrát zápas a pak jsem zase po anglicku mizel zpět na koleje. Naše provizorní hřiště zabíralo šestinu celého ateliéru a většinu vyučujících tento ateliérový “sport” doháněl k šílenství. Florbalová horečka trvala jeden semestr.

Po třech měsících se na hru, která měla dokonce i svoje diváky, zapomnělo. To co mi po těch letech došlo je, že ze všech kluků, kteří tehdy ligu hráli, vyrostli skvělí architekti. Už v té době se v rámci týmů představovali budoucí úspěšné ateliéry, výsledky jednotlivých zápasů bravurně blogovali současní teoretici architektury a ti, co měli problémy s docházkou na předem naplánované zápasy, dnes sedí ve známých kancelářích po celém světě. To, co nás tehdy spojilo, nebyl florbal, ale touha po vítězství. I když to byla jenom hra, jsem rád, že jsem byl součástí tohoto šílenství.

Když učíme na škole, máme radost, když ze studentů cítím soutěživost a chuť vyhrávat. To, co je posouvá dopředu, není samotná výuka, ale společnost skvělých lidí, od kterých se můžou mnoho naučit. Důležité je, mít otevřené oči a sem-tam si zdravě zasoutěžit. Výhra není všechno - výhra je to jediné.