Město snů

Když jsme se rozhodli založit naše studio, věděli jsme, že bude v Liberci. Neřešili jsme, že tu není tolik práce jako v Praze, ani to, že je hlavní město prestižnější adresou. Rozhodli jsme se tu žít, pracovat a měnit město tak, aby nám tu bylo dobře. Cítili jsme akumulovanou energii i šílenou historii Sudet, Hubáčkův Stavoprojekt i tradici průmyslu, která tu smrdí z omítky každýho druhýho baráku. Když se řekne Liberec, většině lidí okamžitě vytanou na mysli Jizerky a Ještěd. To ale není Liberec, jsou to jeho kulisy, díky kterým to není jen vykradený město s upadající kulturou. Liberec neni město snů, křišťálový údolí ani meka architektury. Je to zestárlej pornoherec, kterej sní, že ještě natočí svůj životní stuck. Ta zbičovaná hvězda filmů pro dospělý jsme i my. Sice tu nic neni, ale o to je jednodušší něco dělat. Tak děláme věci sami.

Založili jsme punkovej bar, filmovej festival, běžecký závody a staráme se o koupaliště, který je sice děravý jak cedník, v létě neudrží vodu, ale my víme, že se nám ho jednou podaří dát do kupy. Skvělý je, že v tom nejsme sami. Je radost sledovat, jak se věci okolo mění odspoda. Nejsou to politici, kdo tvoří město. Jsou to lidi, kteří tu doopravdy žijí. To oni můžou sami zlepšovat svoje okolí a možná mají i víc snahy k tomu, aby se něco doopravdy stalo. Tahle sebevražedná naivita a nadšení sice často nejsou bez následků, ale taky ne bez výsledku. A tak se tu opravujou starý kina, zakládaj bistra a nový bary a skoro by se zdálo, že to je nějak stimulovaný. Neni. Tady si každej všechno dělá sám. A tak se ten starej pornoherec dál potácí smetištěm a čeká, až mu zavolá jeho agent. Ale na tom smetišti začínaj růst kytky. Hezčí a silnější než na záhonech. Strašně moc barevný a brutálně krásný.