Vybíhám ze svého města, je pátek odpoledne a všechno okolo je tak klidné. Kapky deště padají na suchou rozpálenou silnici a zdá se, že každá trochu zasyčí, jakmile dopadne na zem. Letní déšť se slévá do monotónního pssssst, jakoby říkal prosím klid, teď o ničem nepřemýšlej.

Probíhám starobylou čtvrtí, kterou vystavěli bohatí, převážně němečtí továrníci asi před sto lety, abych se po několika stech metrech dostal do lesa. Drobné detaily dávají tušit, jakým způsobem je užívají jejich dnešní nájemníci. Prádelní šňůra s čerstvě vypraným prádlem v salónku naznačuje, že noví majitelé mají trochu jiný způsob života než staří továrníci z přelomu devatenáctého a dvacátého století. Omšelá omítka připomíná, že časy, kdy byl Liberec jedno z nejbohatších měst Evropy, jsou dávno pryč. Mísí se ve mně smutek i fascinace sochami bez rukou či bez hlav, které zdobí některé z vil, které ještě neměly „to štěstí“ a nestaly se kancelářemi. A možná se mi tyhle domy líbí úplně nejvíc, protože ještě nedostaly meruňkovou ránu z milosti.

Jak se koukám okolo, tak na kočičích hlavách klopýtnu a málem se na mokré žule skácím na zem. Těsně za zatáčkou zatroubí slon, a i když to zní hodně surrealisticky, já vím, že je vše v pořádku. Mojí hlavu nepohltily halucinace z únavy, ale tenhle zvuk ohlašuje, že jsem u ZOO, konečně se blížím k lesu. Míjím Lidové sady a začínám stoupat nahoru. No, dalo by se říct i na horu, protože dneska běžím na Žulový vrch – první kopec Jizerek.

Žulák je pojem. Každý, kdo v Liberci trochu běhá, ví, o co jde. První pomyslný schod do Jizerských hor netrénovaným neodpouští a trénované dokáže pořádně potrápit. Vyškrábat se na jeho vrchol k vysílači není vůbec procházka růžovou zahradou. Jak zlá se hora však může zdát, tolik příběhů, historek a tajemných míst skrývá.

Les pod vrchem je součástí velkého příměstského parku, kde se i dnes, po sto letech, chodí na špacírgang, neboli promenádu. Možná už dámy nechodí ve vrstvených sukních a pánové nemají vznešené žakety, ale tohle místo stále funguje. V neděli je les plný šusťáků, v houbařské sezóně zase babiček, co se plazí po kolenou, pečlivě obírají hříbky od jehličí a se zvednutými koutky je ukládají do svých ručně háčkovaných síťovaných tašek.

Kamenné strouhy, které z pískových cest odvádějí vodu, přeskakuji jako kamzík, ale prudké stoupání mi dává zabrat. Kapky deště už nepadají jen na mou hlavu a ramena, ale dopadají i na můj jazyk, který mám vyplazený někde daleko před sebou. Míjím rozcestí na Libereckou výšinu a pokračuji dál po červené.

Libereckou výšinu postavil významný textilní továrník Heinrich Liebieg v roce 1901. Podnikatel a mecenáš fascinovaný romantismem nechal zbudovat restauraci s vyhlídkovou věží tak, aby se podobala hlásné strážní věži v Norimberku. Pro dosažení kýženého efektu byl na stavbu použit zvětralý kámen a zašlá střešní krytina ze zbořených norimberských domů.

Asi po kilometru jsem u Strážního buku, nebe se už začíná trochu umoudřovat a hodinky zavrčením hlásí nějaký údaj, který mě v tuto chvíli rozhodně nezajímá. Veliký buk vděčí za svoje jméno vojákům, kteří zde hlídkovali při cvičení na nedaleké střelnici, aby nikdo nepřišel k úhoně. Jeho obrovská košatá koruna se nade mnou rozprostírá jako rozlehlé zelené nebe. Ještě než napadne v Jizerských horách první sníh, zasypou jizerské buky všechny cesty a pěšiny vrstvou zlatavého lupení. Tento čas je krásnou přípravou na brzké brodění v hlubokých závějích mezi skalami. Vyhlazené cesty však pod vrstvou lupení skrývají mnoho nástrah, a tak pro mne bývá toto období dobou nejčastějších úrazů. Dávejte si pozor.

Temně zakalené nebe se pomalu rozjasňuje a tu a tam propíchne paprsek husté zelené koruny okolních stromů, které v běžeckém laufu vnímám jako kontinuální zelenou šmouhu. Nohy mi běží a já se dostávám do tempa. Červená turistická značka je trochu matoucí, na tomhle místě by měla být spíš černá, říkám si pro sebe a nastupuji do pruďáku, který mě nutí zas trochu ubrat. Kamenitá cesta vede asi po dvou stech metrech k místu, které je proslulé svojí pochmurnou minulostí. Vítr bičující okolní skály vypráví smutné příběhy dvou neobjasněných mordů, které se tu v minulosti nezávisle na sobě staly. Oba činy zůstaly neobjasněny a dodnes jsou opředeny tajemstvím. Vzdávám hold zastřelenému Löwimui pobodané zdravotní sestře Soně Kučerové a s obvyklým zamrazením v zádech si vybavuji historky o dvou zmařených životech.

Proběhnu až na rozcestí, kde se červená značka stýká s běžecky milosrdnější cestou na Českou chalupu, a na štěrku odbočuji do leva. Udělalo se hezky. Když se odpojuji z cesty na lesní pěšinu, mám radost, že jsem dneska vyrazil. Po stezce, ze které vyčnívají narůžovělé balvany legendární rudolfovské žuly, se kolem lomu dostávám březovým hájem k vysílači. Čerstvě zkropený les voní tisícem vůní. Noha mi sem tam uklouzne na mokrých balvanech mezi vzrostlými břízami a smrčky. Jejich větvě mne průběžně osvěžují sprškou a vytrhávají mne z běžecké zasněnosti.

Rudolfovská žula je veleslavným produktem dolovaným na úpatí žulového vrchu odpradávna. Vždyť dala tomuto kopci i jméno. Nejprve se těžila v drobných menších lomech, které jako hojící se jizvy pomalu zarůstají a ztrácí se v zelené džungli těsně pod vrcholem kopce. Dnes se žula těží ve velkém lomu, čerstvá brázda zarytá v zeleni smíšených lesů nad Horskou ulicí, je vidět zdaleka. Zdejší kámen posloužil nejen na stavbu liberecké radnice, ale i na mnohem vzdálenějších místech. Po žule z Rudolfova chodíme u Národního divadla, ve stanicích metra a svoji stopu nechala i na letenském Stalinově pomníku, na jehož podstavu byla použita.

Boty mám úplně promáčené od horské trávy, ale mezi mraky již svítí nízké odpolední slunce, které skrze kapky na trávě kouzlí. Z lesa stoupá odpařující se déšť a věští příchod houbových žní. Hlasy výletníků z dolní části kopce už utichly a já jsem nahoře úplně sám. V blátě jsou vidět otisky běžeckých bot těch, co tu byli přede mnou, a já si říkám, kolik příběhů tenhle kopec skrývá. Některé zůstaly zachyceny skrze němé stopy v krajině zdejšího lesa v podobě zarostlých kamenných zdí v mechu, smutných křížků, nebo hlubokých strmých jam, jiné zmizely v zapomnění stejně jako jejich aktéři v hustých mlhách minulosti.

Zimní výběhy tu jsou drsné. Rozsekané holeně od vrchní ledové vrstvy sněhu a někdy boření až po stehna bývá spíš vojenským výcvikem než regulérním během. Ale teď je září a tyto zážitky na mne ještě nějaký ten měsíc počkají. Symbolicky se dotýkám žulového patníku na vrcholu a hned klesám prudkým průsekem. Pod kopcem se průsek potkává s pěšinou k Rudolfovské přehradě. Ta společně s Bedřichovskou přehradou krotí divoké rašelinové vody Černé Nisy a mění jejich sílu na elektřinu. Obě přehrady vznikly před více než sto lety, aby chránily Liberec před přívalovými povodněmi, které často bičovaly město a vesnice v jejich povodí. Od té doby zarostly obě kamenné krásky do krajiny a především horní přehrada je unikátním místem. Připomíná spíš jezera mnohem severněji, daleko ve švédských lesích. Romantické místo, které mění atmosféru stejně rychle, jako se se mění počasí na hřebenech Jizerek.

Ilustrace: Jan Vondrák

Ilustrace: Jan Vondrák

Nahoru dnes neběžím, odbočuji do leva a mladým smrkovým lesem sestupuji dolů. Cesta se opět změnila spíš ve skalnatou pěšinu a to mě baví. Chvilku zapomínám na svoje rozviklané kotníky. Krok za krokem zrychluji a poskakuji na kamenité cestě z kamene na kámen, ale tahle hra na postřeh má přísná pravidla. Oči čtou kameny mnoho metrů dopředu, aby měl mozek dostatek informací a chodidla doskakovala přesně tam, kde nehrozí podvrknutí kotníku.

Po několika stech metrech dobíhám udýchaný nad lom, na místo zvané Mlynářův kříž. Kříž byl postaven na památku mlynáře Antonína Jägera z Rudolfova, který na tomto místě zemřel v roce 1864. V kopcích Jizerských hor je mnoho takových křížů. Vyprávějí o událostech veselých i smutných, vděku i zármutku. V těsné blízkosti kříže býval i pramínek. Ten se bohužel již nedá najít. Blízký lom ovlivňuje hladinu spodních vod a množství pramínků, ze kterých se při běhání dalo osvěžit, ztrácí svoji vydatnost, či úplně zaniká.

Navazující cestou pokračuji asi půl kilometru na okraj lomu. Hrana vytěžené skály nabízí krásný výhled nejen na Liberec, ale také na Ještědský hřeben či nedaleké Lužické hory. Obrovské kvádry vytěženého kamene jsou fascinující, stejně jako veškerá technika, která se k těžbě používá. Kvádry se týden po týdnu pomalu posouvají po areálu mezi malými ocelovými kryty, které slouží k ochraně střelmistrů při odpalech. Na hraně lomu je mýtina a ohniště, skvělé místo na rande, nebo jen pro přespání pod širákem s jedním z nejlepších výhledů v okolí Liberce.

Pěšinou se vracím na žlutou značku u Mlynářova kříže. Po cestičce, která je opět hodně technická, nabírám směr Jezdec. Kořeny propletené mezi kameny mohou být zlou pastí pro unavené nohy, ale i pro blázny na kolech, kteří využívají zdejší divoké pěšiny, aby si se smrtí v očích pumpovaly do hlavy dávky adrenalinu.

Jezdec se říká skále s tesanými schody, která je zbytkem středověkého hrádku. Ten tu stál k ochraně zemské cesty z Liberce do Frýdlantu. Pověst vypráví o loupežníkovi jménem Černý Jíra, který se zde ukrýval. Jíra nebyl žádný dobrák a dle pověsti udržoval čilé vztahy s čarodějnicí, jež bydlela u nedaleké skály zvané Kovadlina. Loupežníkům zazvonila hrana, když unesli krásnou dceru pána z Hamrštejna, a poté ji zadržovali na hrádku. Rozzlobení Hamrštejnové si pro pannu přišli a loupežníky pobili. Jen Jírovi se podařilo utéci na koni skokem z jedné z hradních skal do údolí divoké říčky Černé Nisy. Jestli skočil přímo do spárů pekelných, nebo se mu podařilo doopravdy utéct, nikdo neví. Jisté je, že je z Jezdce krásný výhled do šumného údolí, které v minulosti bývalo důležitou obchodní spojnicí a v pozdějších dobách, díky energii jantarových vod říčky Nisy, i důležitým centrem textilního průmyslu. Kromě pár starých komínů a zubožených vil továrníků, které pod tíhou času ztratili veškerý lesk dob minulých, toho v údolí v minulosti protkaném mnoha elektrárenskými náhony moc z nedávné industriální historie nezbylo. Jakoby tu vše ztichlo a řeka a čas si společně berou zpět to, co dříve bezesporu patřilo přírodě.

Pod Jezdcem však ještě zbývá poslední mohykán. Nenechává zapomenout na to, co se tu před více než sto lety dělo. Malý jez s náhonem po většinu roku chrlí vodu a jako umělý vodopád je dalším příjemným zastavením při dnešním běhu. Od jara do podzimu si tady neodpustím koupel. Voda padá ze čtyřmetrové výšky na mojí uhřátou hlavu a já vzpomínám na svoji babičku a příběh o chlapci na kole, který udýchaný v rozpáleném létě skočil do rybníka a prasklo mu srdce. Každá babička má tuhle historku, která se určitě, stejně jako ta o Jírovi, stala, ale mně stejně zacukají koutky.

Po zadku ještě jednou sjedu kluzký balvan do hluboké tůně, obléknu se a pokračuji dál. Moje trasa vede několik set metrů po asfaltové silnici, které se říká Horská, ze které odbočuji na nenápadnou pěšinu. Cesta se prudce zvedá na malý hřebínek. Na vrchu se dávám do leva a vrhám se do posledního seběhu. Bukový les se mění v borovicový a já si najednou připadám jak někde nad Máchovým jezerem. Proplétám se množstvím menších stezek a míjím drobná jezírka vzniklá zatopením starých lomů. Během několika minut se cesta rozšíří a já se ocitám znovu na prahu města. Po pravé straně míjím nedávno zrekonstruované Lesní koupaliště a posledních pár metrů sbíhám podél Jizerského potoka. Městský park skvěle funguje. Desítky malých ohnišť tu každý teplejší večer zavoní a připomenou, jak unikátní naše město je. Uběhl jsem asi deset kilometrů, jsem zpátky v Lidových sadech a jsem šťastnej, že tu můžu žít. Nesnáším, když se vypráví o Liberci jako o městě sportu. Je zde totiž něco mnohem lepšího. Je tu tenhle žulovej kopec a za nim dalších sto, který vyprávějí o tom, co tu bylo a možná i o tom, co bude. Stačí jen dobře poslouchat.