„Pojďte, aspoň vám ukážu, jací jsou tam kapři.“ A jak šli, tak už po cestě mého tatínka napadla předtucha, že to bude ono. Bylo to to známé neselhávající
tušení, které mu už napřed říkalo, kde prodá ledničku a kde vysavač a kde je to marné zvonit anebo klepat. Tak jako cítil na dálku dobrý obchod, tak vnímal
tentokrát svůj vyvolený rybník a v něm bachraté kapry. Zastavili se na hrázi a pan doktor Václavík nechal tatínka pokochat se tím pohledem. Tatínek
povzdychl a jeho přítel, pan doktor Václavík, pronesl významně: „A teď ty kapři.“ Vytáhl z kapsy žemli. Rozlomil ji a půlku vhodil ke hrázi. Pan doktor se jistě
usmíval a tatínek nespouštěl ze žemle oči. Najednou se prolomila hladina, objevilo se žluté velké tělo a obrovitá tlama udělala chlamst! A žemle zmizela.
Tatínek zaúpěl: „Prokrista, ten má aspoň pět kilo.“ A pan doktor řekl významně: „Šest.“