Jeho osud proťaly následky obou světových válek, aby nakonec vyhořel, kvůli lidské nedbalosti. Tím ale naše vypravování nekončí. Dřív než okolo silnice z Bílého Potoka vyraší první devětsily, bude příběh Loveckého zámečku pokračovat.

Na spáleništi původní stavby vyroste nový dům, moderní, ale respektující přírodní I historické kvality daného místa i jeho křehkého okolí.

Stejně, jak se nad Smědavskou horou valí sněhové mraky, valí se i příběhy lidských životů, krajiny a domů stále vpřed. Čas je tu pánem, bez ostychu a slitování znovu a znovu přehazuje výhybky osudů lidí, kteří v horách žijí. Krajina se mění společně s nimi, stejně jako na Jizerských loukách každý rok odkvétá suchopýr.

Jedním z nekonečných příběhů Jizerských hor je vypravování o Loveckém zámečku na Smědavě. Podívejme se společně zpátky do časů, kdy to všechno začalo, abychom si mohli začít vyprávět příběh nový.

Když vybudoval rod Clam-Gallasů v polovině devatenáctého století velkou jizerskou oboru, bylo to dílo přímo neuvěřitelné, na tehdejší poměry také velmi drahé. Uprostřed Jizerských hor vzniklo oplocené území na ploše padesáti pěti kilometrů čtverečních určené k pro pohodlný lov vrchnosti i proti úniku zvěře na cizí panství. O šedesát let později se Franz Clam-Gallas rozhodl pozvednou zázemí obory novostavbou loveckého zámečku. Volba místa odpovídala nejlépe dostupnému rajónu pod Smědavskou horou. Tam mezi lety 1910-1911 vybudoval pro Franze frýdlantský stavitel Josef Hönig novostavbu loveckého zámečku. Poloha zámečku navazovala na lovecké stezky, které křižovaly mezi nejlepší honitbou určenou pro lov vysoké zvěře.

Jeho osud proťaly následky obou světových válek, aby nakonec vyhořel, kvůli lidské nedbalosti. Tím ale naše vypravování nekončí. Dřív než okolo silnice z Bílého Potoka vyraší první devětsily, bude příběh Loveckého zámečku pokračovat.

Na spáleništi původní stavby vyroste nový dům, moderní, ale respektující přírodní I historické kvality daného místa i jeho křehkého okolí.

Nový dům je z jizerského dřeva a rudolfovské žuly. Stavba je osově rozdělena na dva apartmány. Do domu se vstupuje skrze kamennou podzemní část, kde je společné zázemí pro uložení a servis lyží, či kol. O patro výš je situován obytný prostor. Prosklené přízemí je oknem do divoké horské krajiny, která ho obklopuje. V místnosti je velký krb, pohodlné sezení, kuchyně, I dlouhý jídelní stůl pro hladové návštěvníky. Ložnice jsou ve druhém podlaží. 

Ubytovací kapacita každého apartmánu je 12 míst na ložnicovém patře a ještě několik míst v otevřeném obytném podkroví, které by mělo sloužit také jako herna pro děti.

Interiérem i exteriérem domu prostupuje žula a dřevo, z venku stavba ctí pravidla stavění v chráněném prostředí Jizerských hor. To ale neznamená, že by ustrnul v devatenáctém století. Hrdě ukazuje, že se dá v horách stavět moderně, ale s respektem k přírodě I historické tradici.

Nedaleko vjezdu na pozemek stojí bývalá garáž na kočáry, kterou ve stejném duchu jako hlavní budovu transformujeme na samostatný apartmán.

Zvláštní kapitolou příběhu je zahrada. Na pozemku se překvapivě vyskytují druhy rostlin, pro které prostředí Jizerských hor není obvyklým stanovištěm. Neobvyklá flora je výsledkem snažení původních majitelů o vytvoření malé botanické zahrady na pozemcích přiléhajícím k zámečku. Zahradu bychom chtěli citlivě obnovit. Nechceme ji však násilně kultivovat. Naším záměrem je, aby zahrada dál působila, jako jizerská louka. To, co zbylo z původní nepůvodní výsadby bude vždy připomínat, že tohle místo má hlubokou historii, na kterou bychom neměli zapomenout.

Příběh, který píšeme, je bez konce. Nevíme, jak bude pokračovat. Důležité však je, že společně s klienty navazujeme na vše dobré, co tu bylo. Obnovujeme vzácné místo, které se na dlouhou dobu stane obrazem soužití lidí s přírodou, majákem domova v tvrdém podnebí hor. Ať je tedy jen mlha, vítr a čas souputníky tohoto domu, ať slouží v klidných dobách dnešních dnů a nepotká ho podobně rozervaný osud, jaký potkal jeho předchůdce.