Nahoru dnes neběžím, odbočuji do leva a mladým smrkovým lesem sestupuji dolů. Cesta se opět změnila spíš ve skalnatou pěšinu a to mě baví. Chvilku zapomínám na svoje rozviklané kotníky. Krok za krokem zrychluji a poskakuji na kamenité cestě z kamene na kámen, ale tahle hra na postřeh má přísná pravidla. Oči čtou kameny mnoho metrů dopředu, aby měl mozek dostatek informací a chodidla doskakovala přesně tam, kde nehrozí podvrknutí kotníku.
Po několika stech metrech dobíhám udýchaný nad lom, na místo zvané Mlynářův kříž. Kříž byl postaven na památku mlynáře Antonína Jägera z Rudolfova, který na tomto místě zemřel v roce 1864. V kopcích Jizerských hor je mnoho takových křížů. Vyprávějí o událostech veselých i smutných, vděku i zármutku. V těsné blízkosti kříže býval i pramínek. Ten se bohužel již nedá najít. Blízký lom ovlivňuje hladinu spodních vod a množství pramínků, ze kterých se při běhání dalo osvěžit, ztrácí svoji vydatnost, či úplně zaniká.
Navazující cestou pokračuji asi půl kilometru na okraj lomu. Hrana vytěžené skály nabízí krásný výhled nejen na Liberec, ale také na Ještědský hřeben či nedaleké Lužické hory. Obrovské kvádry vytěženého kamene jsou fascinující, stejně jako veškerá technika, která se k těžbě používá. Kvádry se týden po týdnu pomalu posouvají po areálu mezi malými ocelovými kryty, které slouží k ochraně střelmistrů při odpalech. Na hraně lomu je mýtina a ohniště, skvělé místo na rande, nebo jen pro přespání pod širákem s jedním z nejlepších výhledů v okolí Liberce.
Pěšinou se vracím na žlutou značku u Mlynářova kříže. Po cestičce, která je opět hodně technická, nabírám směr Jezdec. Kořeny propletené mezi kameny mohou být zlou pastí pro unavené nohy, ale i pro blázny na kolech, kteří využívají zdejší divoké pěšiny, aby si se smrtí v očích pumpovaly do hlavy dávky adrenalinu.
Jezdec se říká skále s tesanými schody, která je zbytkem středověkého hrádku. Ten tu stál k ochraně zemské cesty z Liberce do Frýdlantu. Pověst vypráví o loupežníkovi jménem Černý Jíra, který se zde ukrýval. Jíra nebyl žádný dobrák a dle pověsti udržoval čilé vztahy s čarodějnicí, jež bydlela u nedaleké skály zvané Kovadlina. Loupežníkům zazvonila hrana, když unesli krásnou dceru pána z Hamrštejna, a poté ji zadržovali na hrádku. Rozzlobení Hamrštejnové si pro pannu přišli a loupežníky pobili. Jen Jírovi se podařilo utéci na koni skokem z jedné z hradních skal do údolí divoké říčky Černé Nisy. Jestli skočil přímo do spárů pekelných, nebo se mu podařilo doopravdy utéct, nikdo neví. Jisté je, že je z Jezdce krásný výhled do šumného údolí, které v minulosti bývalo důležitou obchodní spojnicí a v pozdějších dobách, díky energii jantarových vod říčky Nisy, i důležitým centrem textilního průmyslu. Kromě pár starých komínů a zubožených vil továrníků, které pod tíhou času ztratili veškerý lesk dob minulých, toho v údolí v minulosti protkaném mnoha elektrárenskými náhony moc z nedávné industriální historie nezbylo. Jakoby tu vše ztichlo a řeka a čas si společně berou zpět to, co dříve bezesporu patřilo přírodě.
Pod Jezdcem však ještě zbývá poslední mohykán. Nenechává zapomenout na to, co se tu před více než sto lety dělo. Malý jez s náhonem po většinu roku chrlí vodu a jako umělý vodopád je dalším příjemným zastavením při dnešním běhu. Od jara do podzimu si tady neodpustím koupel. Voda padá ze čtyřmetrové výšky na mojí uhřátou hlavu a já vzpomínám na svoji babičku a příběh o chlapci na kole, který udýchaný v rozpáleném létě skočil do rybníka a prasklo mu srdce. Každá babička má tuhle historku, která se určitě, stejně jako ta o Jírovi, stala, ale mně stejně zacukají koutky.
Po zadku ještě jednou sjedu kluzký balvan do hluboké tůně, obléknu se a pokračuji dál. Moje trasa vede několik set metrů po asfaltové silnici, které se říká Horská, ze které odbočuji na nenápadnou pěšinu. Cesta se prudce zvedá na malý hřebínek. Na vrchu se dávám do leva a vrhám se do posledního seběhu. Bukový les se mění v borovicový a já si najednou připadám jak někde nad Máchovým jezerem. Proplétám se množstvím menších stezek a míjím drobná jezírka vzniklá zatopením starých lomů. Během několika minut se cesta rozšíří a já se ocitám znovu na prahu města. Po pravé straně míjím nedávno zrekonstruované Lesní koupaliště a posledních pár metrů sbíhám podél Jizerského potoka. Městský park skvěle funguje. Desítky malých ohnišť tu každý teplejší večer zavoní a připomenou, jak unikátní naše město je. Uběhl jsem asi deset kilometrů, jsem zpátky v Lidových sadech a jsem šťastnej, že tu můžu žít. Nesnáším, když se vypráví o Liberci jako o městě sportu. Je zde totiž něco mnohem lepšího. Je tu tenhle žulovej kopec a za nim dalších sto, který vyprávějí o tom, co tu bylo a možná i o tom, co bude. Stačí jen dobře poslouchat.