Profese architekta je obyčejně spjatá s dlouhým vysedáváním u počítače a nezdravým životním stylem. Když jsem nastoupil do školy, byl jsem poměrně zdravě vysportovaným mladým mužem, který jako každý z nás nevěděl o životním stylu správného architekta vůbec nic. Velmi brzo jsem zapadl do koloběhu probdělých nocí v klubech a ospalých pracovních dnů s počítačem. Moje tělo začalo chátrat.
Absenci pohybu jsme se snažili dohánět alespoň o přestávkách mezi přednáškami partiemi stolního tenisu. Zanedlouho sem si však uvědomil, že hnací silou není nedostatek tělesné aktivity, ale chuť vyhrávat. O to větší jsem měl radost, když se v ateliéru zformovala florbalová ateliérová liga. Hrálo se hodně divoce a občas zápasy připomínaly spíše utkání z nápravného zařízení nebo ústavu pro postižené. Milovali jsme to. Pamatuji si, že jsem někdy chodil do školy jen odehrát zápas a pak jsem zase po anglicku mizel zpět na koleje. Naše provizorní hřiště zabíralo šestinu celého ateliéru a většinu vyučujících tento ateliérový “sport” doháněl k šílenství. Florbalová horečka trvala jeden semestr.
Po třech měsících se na hru, která měla dokonce i svoje diváky, zapomnělo. To co mi po těch letech došlo je, že ze všech kluků, kteří tehdy ligu hráli, vyrostli skvělí architekti. Už v té době se v rámci týmů představovali budoucí úspěšné ateliéry, výsledky jednotlivých zápasů bravurně blogovali současní teoretici architektury a ti, co měli problémy s docházkou na předem naplánované zápasy, dnes sedí ve známých kancelářích po celém světě. To, co nás tehdy spojilo, nebyl florbal, ale touha po vítězství. I když to byla jenom hra, jsem rád, že jsem byl součástí tohoto šílenství.
Když učíme na škole, máme radost, když ze studentů cítím soutěživost a chuť vyhrávat. To, co je posouvá dopředu, není samotná výuka, ale společnost skvělých lidí, od kterých se můžou mnoho naučit. Důležité je, mít otevřené oči a sem-tam si zdravě zasoutěžit. Výhra není všechno - výhra je to jediné.